si zpívat ještě dva roku nemohu. Neb měl jsem sérii několika drobných nehod.
Bouchnuté zrcátko
Příběh první, cestou na zmrzlinu do Mimoně, jsem potkal trochu více rozjetou soupravu převážející dřevěné kulatiny (kmeny). Tak trochu jel v mém jízdním pruhu a já, abych zabránil vážnému poškození svého autobusu, jsem mu uhnul.
Jen uhnutím jsem lehounce zavadil pravým zrcátkem o strom. Ozvala se nepatrná rána, zrcátko se ohnulo a sklo se rozdrtilo a objevilo se na něm několik pavouků. V tu chvíli proběhlou kabinou několik nadávek, leč protijedoucí šofér už byl dávno pryč. Pln vzteku jsem opatrně pokračoval dál v cestě. Čas na narovnání byl až v Mimoni, kdy jsem čekal, než přijede vlak. Pak bylo alespoň trochu v zrcátku něco vidět. Ale i tak třeba předjíždět cyklistu bylo dost náročné na odhad, kdy už jsem ho minul a mohu se bezpečně zařadit.
Naštěstí jsem měl náhradní z druhého autobusu, ale až poté jsem zjistil, že je trochu jiné, menší a tenčí. Tak jsem s ním jezdil téměř dva roky, než jsem sehnal nové, ale levé. Nakonec jsem si poradil. Vzal jsem to levé a vyndal z něj sklo, které jsem nainstaloval do toho rozbitého, jen vzhůru nohama. Sedlo si to, jen to chce ještě ohnout hrazdu, která zrcátko drží. Ta je stále lehce ohnutá po původním nárazu. Pak skoro nikdo nic nepozná. Jen je lehce poškrábaný plastový kryt zrcátka. Ale to už je jen kosmetický detail.
Ťuknuté zrcátko
Příběh druhý, který mě stál nakonec cca 330 korun, bylo lehce ohnuté zrcátko. Tentokrát o dopravní značku. Začalo to na lince 170, kde na sídlišti Barrandov jsem se motal mezi auty. Vůbec dopravu po sídlištích nemám rád, všude překážejí špatně zaparkovaná auta. V tomto ohledu individuální dopravy se mi líbí Japonsko, kde je nutné při pořízení vozidla doložit zajištění parkovacího místa. Pak se neparkuje všude kde to jde i když to překáží. Takto zkolabovala doprava na Smíchově při výluce v Nádražní ulici, kde pro dvě zaparkovaná auta v zákazu zastavení nabíraly autobusy zpoždění.
Při vyhýbání právě špatně parkujících vozidel, kdy jsem mezi nimi dělal slalom, jsem si v levém zrcátku hlídal zadní část autobusu, až jsem nevěnoval dostatečnou pozornost, kam mi vybíhá předek, až se ozvalo plesknutí. Tak se podívám dopředu a zjistím, že o dopravní značku upozorňující na přechod pro chodce jsem přiklopil pravé zrcátko k autobusu. Konečná byla doslova za rohem, tak jsem tam dojel. Vysadil dva cestující, kteří jeli až tam, a snažil se zrcátko narovnat. Jenže k mé smůle sice přehodit zpátky šlo, ba dokonce to vypadalo, že se mu nic nestalo. Až na takovou malou drobnost, nepěkná zlá ošklivý problém. V zrcátku se ulomil držák, takže „plandalo“. Prostě se pootočilo směrem ke krajnici a vůbec nedrželo na svém místě. Zavolal jsem na dispečink a popsal, co se stalo. Chtěli po mně abych dojel na opačnou konečnou, aby výměna vozidla proběhla tam, kde by to bylo bez prostoje. Uvažoval jsem nad tím, ale pak si uvědomil, že na Barrandovském mostě mě čeká řazení do pravého pruhu a to bez zrcátka fakt dělat nechci.
Tak jsem musel počkat, až přijede dispečer a nehodu vyšetří. Sepsal se mnou protokol o nehodě a v mezičase mi přivezli náhradní autobus. Dokonce si manipulační řidič přivezl náhradní zrcátko. Původně jsem si myslel, že mi dá jen to zrcátko a já budu moci pokračovat bez výměny vozu, ale nedal. Přendal jsem si věci do druhého vozidla a po domluvě s dispečerem přejel na opačnou konečnou, kde jsem pak ve správný čas pokračoval v krasojízdě. Od té doby si dávám větší pozor. Tedy alespoň jsem si to myslel.
Rychlý trest
Zásadně jezdím podle pravidel silničního provozu. A když ne, tak mě stihne trest hnedle. Opět na lince 170 se má nedočkavost stala osudnou. Když se u zastávky Přístaviště budovaly ostrůvky na přechodu pro chodce pro bezpečnější přecházení, vymotat se v lese přenosného dopravního značení (Z4a) nebyl s autobusem vůbec žádný med. Divil jsem se, jak to zvládají kolegové s kloubovými autobusy, neb já s normálním jsem měl veliké potíže se tam vejít.
Pokaždé jsem zadním levým kolem zavadil o podstavec těchto značek. Tak když se naskytla příležitost to objet v protisměru, tak jsem si řekl, že ji využiji. A to jsem fakt neměl dělat. Před sekundou jsem minul vůz Škoda Octavia a levém zrcátku se nepřesvědčil, že je vůz pryč. Plně se soustředíc na díru v protisměru jsem měl klapky na očích a vyrazil. Hned se ozvala rána a drhnutí kovu o plast. Prý já nic z toho neslyšel a kdyby řidič nabouraného auta nezačal troubit, asi bych jel dál a pak bych se divil. No, škoda byla dokonána a mně zbyly jen oči pro pláč.
Octavii jsem naboural levý zadní nárazník a na autobusu měl šlic od prostřed až dozadu. Zavolal jsem na dispečink, vše zdokumentoval, autobus dal na stranu, protože se to stalo v zatáčce a v tu chvíli jsem blokoval veškerý provoz a čekal na příjezd dispečerů. Řidič nabouraného vozidla to naštěstí vzal a vůbec nenadával. Jen se ujišťoval, že se nikomu nic nestalo. Dispečeři přijeli velmi rychle a poměrně brzy nehodu vyšetřili. Já jsem se přiznal, tak mi napsali do protokolu porušení § 11 odst. 1) a § 15 odst. 1) zákona 361/2000 Sb.
Nakonec jsem s nabouraným autobusem dojezdil zbytek směny. Po vyšetření a zasednutí škodní komise, byla celková škoda na autobusu cca 20 000 Kč, z toho moje spoluúčast byla 5 000 Kč.
Nezbedný kolega
Linku 101 nemám vůbec rád. Než jsem ji jel, nepovažoval jsem moc práci řidiče autobusu za stresující. Od té doby se jí snažím vyhýbat, což se mi jednou nepovedlo. Motá se po Žižkově a Vinohradech v úzkých uličkách mezi auty. Ale k této nehodě došlo v místech mně důvěrně známých, neb tudy jezdí linky 138 se stejným typem vozidel, tj. Solaris Urbino 10.5, a pak ještě linka 154, která je jedna z nejdelších, kterou máme. Tu už jsem dlouho neměl. Před zastávkou U lípy je šikana (souběh několika zatáček), kde se autobus s osobním autem těžce míjí a ve většině případů musí řidič autobusu počkat, až protijedoucí auta odjedou nebo ho pustí.
Takto jsem tam stál ve směru do centra a čekal, až bude volno. Jen se tam přiřítil kolega od linky 154 a celé to tam zablokoval. On nemohl projet dál, protože zadek mého autobusu mu vadil v cestě, ale totéž jen obráceně platilo pro mě. Ani já nemohl jet dál, pač mi v cestě vadil zase on. Než přijel, tak jsem tam stál asi dvě minuty, protože protisměrem jel neustále proud vozidel.
Celé se to tam prostě zašpuntovalo. Tak abych vyřešil tento „deadlock“, pomalu jsem začal popojíždět dopředu. A to opět byla chyba. Tak chybami se člověk učí. Jen ty moje mě občas stojí peníze. Jak jsem tak pomalu popojížděl, tak se moje levé zrcátko nebezpečně blížilo proti stojícímu autobusu, tak jsem nepatrně pohnul volantem doprava, abych nepoškodil kolegův autobus. Jen jsem pro změnu vzal stojící zábradlí na chodníku.
Zácpu jsem tím úspěšně odblokoval, ale za cenu malého škrábance mezi prostředními a zadními dveřmi. Na poprvé jsem ho přehlédnul, tak jsem z místa po obhlídce vozu odjel. Až na konečné Skalka jsem měl čas vůz řádně prohlédnout a naprášit se za nehodu. Ale jelikož šlo o kolizi s pevnou překážkou, na které nevznikla škoda, mohl jsem normálně jezdit dál a nehoda se řešila až v době mé přestávky.
Dispečer už na mě při příjezdu na konečnou čekal a celé to sepsal. Sice jsem mu vysvětloval, proč vlastně k nehodě došlo a že za to tak trochu může i kolega, který jel proti, ale dostal jsem vysvětleno, že stojící překážky nebourají.
Věříc, že se jedná jen o drobnou škodu, šlo o pouhý škrábanec mezi dveřmi, jsem to hodil za hlavu. Po dalším zasednutí škodní komise jsem měl šok. Celková škoda byla vyčíslena na 5069 Kč. Takže já zaplatil dalších 5 000 Kč a pojišťovna se prohnula a zaplatila 69 korun. To ji muselo zruinovat. V tu chvíli jsem měl sto chutí s prací řidiče skončit. Ale co, vždyť jde jen o peníze. Zdraví je přednější a při mých nehodách jde vždy o pár centimetrů.
Moje skoro ostuda a první nezaviněná nehoda
Teď něco vyloženě čerstvého. V předvečer státního svátku při příležitostí vzniku Československa jsem měl krásnou směnu na lince 126. Sice začínala celkem brzy, ale i brzy končila. Už před desátou večer. Tak abych byl krásně doma na Kladně na svátek. Akorát mi nedošlo, že jelikož je druhý den svátek a pak ještě mají žáci podzimní prázdniny a spousta lidí dovolenou, že budou zácpy. Musím uznat, že Uhříněves nezklamala. Při jednom odpoledním kole jsem nabral zpoždění 10 minut. Což vzhledem k 8 minutové přestávce znamenalo, že jsem vyjížděl s dvou minutovým zpožděním zpět. Vůbec se mi nedařilo zpoždění stáhnout, ale naopak přidávat. Na další konečnou Koleje Jižní město jsem opět přijel se zpožděním a do odjezdu mi zbyly 3 minuty. Zatlačil jsem slzu a jal se probojovat další cestu, doufajíc že teď už to pojede. Omyl, více vedle jsem nemohl být. Když už jsem se přiblížil na kraj Uhříněvse od Pitkovic, hned jsem uvíznul v zácpě, a to na tu pekelnou křižovatku u Nového náměstí zbývaly ještě dvě zastávky. Pomalu jsem se tedy prokousával cestu dál. U zastávky Ke kříži jsem zajel do ní a doufal, že mě moc aut nepředjede. Když jsem všechny odbavil, tak jsem s hrůzou zjistil, že za mnou již nikdo nestojí a já jsem byl poslední, kdo do té kolony vjel. Než jsem se dokodrcal na křižovatku, měl jsem za zadkem kolegu, co jel po mně. Mé zpoždění bylo v tu chvíli cca 17 minut. Nakonec jsem ho ještě o minutku zvýšil, a tak jsem odjížděl opět opožděn od Nádraží Uhříněves o 12 minut. Kolega jel hned za mnou a celkem záhy mě předjel.
Musím říct, že od odjezdu z konečné se mi už celkem chtělo na malou. A ta potřeba byla čím dál větší. Ke konci, jak se blížila konečná, už to bylo doslova k nevydržení. A když myslíte jen na to, tak si říkáte o průser, protože se přestáváte soustředit na provoz. Už jsem chtěl na zastávce před konečnou zastavit a dojít si do křoví, ale jako na potvoru tam stál hlouček lidí a čekal na linku 197. Tak s vypětím všech sil se sice prázdným autobusem, ale už velice velice plným močovým měchýřem vyrazil na koleje. Tak jsem si řekl, že půjdu na konečné, ale zase tam stál dav lidí. Tak jsem to risknul a jel odstavit autobus do obratiště. Tam už jsem nedojel. Těsně předním jsem nechal stát autobus uprostřed silnice na varovných světlech a fakt běžel do nejbližšího křoví. Tohle bylo doslova nanosekundu před dvanáctou. Stačil mžik a už bych to nestihnul. Tak uspokojen svojí potřebou jsem si myslel, že po zbytek směny už bude klid.
Více vedle jsem být nemohl. Už mě čekalo poslední kolo, tj. dojet od nádraží na koleje a zpět. Už se blížila zastávka Chodov, provoz už v 8 večer byl slabý a já si jízdu užíval. Na kruhovém objezdu před Westfield Chodov jsem ubral plyn, aby se kolega co najížděl z vedlejší stihl bezpečně najet na kruhový objezd. Jenže zároveň s ním se pro stejný manévr rozhodla řidička malého vozu. Jen o trochu později a z nenadání se tak ocitla v mé dráze. Následovalo brzdění a ani nevím jak, tak i trochu troubení. Ale ozvala se rána. Zastavil jsem autobus a šel se zeptat, zda se slečnám co byly ve vozidla něco nestalo. Byly trochu v šoku, ale nic jim nebylo. Zeptal se cestujících zad jim také něco není, ale opravdu jsem jel hodně pomalu, tak byli jen trochu zklamaní, že dál nepojedeme.
Zavolal jsem na dispečink a popsal, co se stalo. Vše z dokumentoval a zeptal se slečny řidičky, zda je ochotná zajet na zastávku Chodov, abychom uvolnili provoz. Sice nás šlo objet, ale i tak tam autobus překážel. Naštěstí souhlasila, ani se jí nedivím, také bych tam nechtěl stát. Až po příjezdu na Chodov jsem se od ní dozvěděl, že vlastně jsem jí autobusem jenom ohnul levé zpětné zrcátko. Ale šlo v pohodě narovnat. Na autobuse byla zase jediná škoda v podobě obtisku právě toho zrcátka na pravém předním rohu. Když přijel dispečer, tak jsem mu všechno vysvětlil, jak se všechno stalo, slečna to potvrdila, já jsem ukázal tu hroznou škodu. Dispečer šel do auta, vzal Cif a předek autobusu mi vyleštil.
Tím bylo po nehodě. Ještě něco řešil se slečnou, pak přišel za mnou a nejprve, že se napojím na linku, ale jeho kolega z dispečinku Na Bojišti byl proti. Tak jsem dostal rozkaz zůstat na místě a dojet podle času na garáž. Nakonec jsem se dohodnul, na odstavení autobusu na zdejší odstavnou plochu, pač už se mi zase chtělo na malou. Tak jsem se tam odstavil, odskočil si a podle odhadu pak vyrazil na garáž. V mezičase pokecal s pár kolegy, co měli linku 177.
Toliko zatím k mým nehodám. A snad už budu mít klid. Na druhou stranu víme, jak je to s tím džbánem na vodu…